ANTIKVARIÁT - strana 28

České detektivní příběhy z roku 2005

Kniha podle údajně skutečného příběhu (jehož realitu odmaskovává dokument Forgive Me, Sergei), který během svého života sepsal Sergej Dakov. Osud si se Sergejem již od malička zle pohrával. Otce nepoznal téměř vůbec a matka zemřela, když byl ještě předškolního věku. Dětství tedy prožil jako sirotek v dětských domovech. A právě zde v něm komunismus zasel své semínko, které později vzrostlo do slepé oddanosti tomuto režimu. Mladý Dakov měl odjakživa touhu být vůdcem a jeho schopnosti jej na taková místa brzy dostaly. Nejprve jen v dětských domovech, kde se stal "velkým kápem" skupinek, které se pohybovaly v podsvětí a obchodovaly ať už s alkoholem či drogami. Nutno uznat, že Sergej měl u svých "poddaných" respekt, který si nemusel ani příliš vynucovat. Tyto vůdčí schopnosti neunikly ani komunistickým pohlavárům a Sergej se brzy stal vůdcem skupiny, která původně rozháněla nepokoje a různé rvačky ve městě, ale postupem času začala dostávat od velení pokyny k potlačení skupinek věřících. A právě v této oblasti se Dakov se svou skupinou vypracoval mezi "špičku" Sovětského svazu. Prováděli několik razií týdně a děsivým způsobem měnili životy mnoha věřících, některé dokonce zabili. Tento drsný hon na věřící probíhal až do doby, kdy během několika razií Sergej s ostatními narazili na pěknou mladou dívku Natašu Ždanovou, která je okouzlila čímsi neznámým. A tady můžeme najít počátek Sergejova obrácení, které bylo dokonáno při jednom zásahu, kdy mu kdosi pevným stiskem na zápěstí zabránil zmlátit jednu věřící. Ovšem nebyl to nikdo z věřících, ani ze skupiny Sergejových kumpánů. Zde mladý Dakov poprvé uvěřil v něco jiného, než komunistická hesla. Po této události se Sergej pevně rozhodl opustit Rusko a vydat se za novým životem.

Na rušné předvánoční ulici je ranou nožem do zad zavražděn pacient doktora Stevense, známého psychoanalytika s úspěšnou praxí. Doktor Stevens z jednání policejních detektivů velmi brzy vycítí,že i on patří mezi podezřelé...

Vražednou zbraní se může stát cokoli. Když to umíte náležitě použít. Amélie Sachsová pronásleduje muže podezřelého z vraždy. Jde mu v patách až do nákupního centra, a zatímco podezřelý v klidu popíjí kávu, Sachsová přivolá posily a přemýšlí, jak ho zatknout, aniž by vyvolala rozruch. Její snaha ale přijde vniveč: centrem se vzápětí rozlehne zoufalý křik, protože kohosi rozdrtil porouchaný eskalátor, a v nastalém zmatku podezřelý uprchne. Zpočátku to vypadalo jako nešťastná shoda okolností s tragickým následkem. Brzy se ale začnou vynořovat skutečnosti, které smrt z eskalátoru staví do zcela jiného světa. Ne, nebyla to náhoda, ale první ze série vražedných útoků. Zdá se, že vyšetřovatelé mají co do činění s nadmíru inteligentním zabijákem, který za svou vražednou zbraň zvolil předměty každodenní potřeby. Je zcela zjevné, že pachatel plní jakousi záhadnou misi. Co chce světu krvavě sdělit? Kolik lidí ještě bude muset zemřít, než Amélie Sachsová a Lincoln Rhyme odhalí jeho úmysly a identitu?

Cestopisné črty a fejetony z let šedesátých a sedmdesátých zachycují bohatství dojmů a citových zážitků básníka na cestách doma i v cizině. První část uvádí cestu do Horní Lužice a Saska (1861), druhá část cestu do Haliče a do Tater (1862), třetí část cesty na Balkán a do Cařihradu (1865-1869). Následující Krkonošské črty (1874) a další cestopisné fejetony z domova a ciziny.

Obrovská literatura věnovaná J. A. Komenskému na jedné straně nashromáždila množství znalostí, ale na druhé straně navrstvila na jeho osobnost tolik odborných i popularizujících výkladů, že se pod nimi ztrácejí její kontury. V této knize se Komenský představuje sám. Nenapsal soustavnou autobiografii. V dopisech a útržkovitých i ucelenějších svéživotopisných záznamech však o sobě pověděl velmi mnoho. Když na sklonku života charakterizoval sám sebe jako "muže touhy", pojmenoval hnací sílu nadlidské pracovitosti, jíž vzdoroval osobní i národní tragédii. Chronologicky seřazené listy, vzpomínky a apologetické projevy vypovídají o tom, jaká to byla touha a co ve své naléhavosti obsáhla. Otevírají spolu s výňatky ze spisů Komenského, přibližujícími dobovou mentalitu a každodennost, průhled do jednotlivých etap jeho života: dětství předčasně ukončené osiřením, studií v cizině, práce ve vlasti, nad níž se stahují mraky absolutismu ohrožujícího zbytky svobod hájených od husitství, bělohorské katastrofy, vykořeněnosti exulanta přemáhané úsilím o dobytí nejzazších možností lidského poznání a stálou myšlenkou na zubožený národ, jehož vyslancem se cítí být v anglických, švédských, uherských i nizozemských službách, ať uctíván jako geniální reformátor školství, trpce si uvědomující, že pedagogika není jeho nejvlastnějším posláním, nebo ponižován do postavení prosebníka, dožebrávajícího se na svých mecenáších pomoci pro těžce zkoušené krajany. Z knihy postupně vystupuje nečítankový, nepřikrášlený a tím také živý a životný Komenský.

David Winkler, tichý chlapec okouzlený nestálostí počasí a posedlý sněhem, žije na Aljašce ve městě Anchorage. Někdy vidí události ještě předtím, než se stanou ‒ muže s krabicí na klobouky srazí autobus, sám David se v supermarketu zamiluje do krásné ženy. Sen o tom, že se mu nepodaří zachránit svou malou dceru při záplavách, ho naprosto zdrtí. Odjede tisíce mil daleko, opustí svou rodinu, domov i budoucnost, aby vyplnění tohoto snu zabránil. Na ostrově v Karibiku, kde skončí sám a bez peněz, navíc netuší, jestli jeho dcera přežila a jestli mu manželka útěk kdy odpustí, mu poskytne přístřeší rodina s mladou dcerou. A právě ta ho nakonec probudí zpět k životu a přiměje ho hledat všechny, jež opustil. Doerrovy postavy jsou plné smutku a nenaplněných tužeb, ale také laskavosti. Jeho pochopení pro lidskou slabost je až neuvěřitelně jímavé

Byl jednou jeden pravěký lovec a toho slunce opálilo do bronzova. Neznal ještě ani železo, ale v přírodě se cítil jako doma. Představte si, že se dokonce uměl dorozumívat se zvířaty a ptáky! Že je to vymyšlené? Nevadí. Zato se ale dozvíte takové věci, jaké v učebnici dějepisu nenajdete. Třeba jak bronzový lovec bojoval s medvědicí o jeskyni, čemu se naučil od svých divokých přátel, jak to bylo s pratetřevem nebo s prakurníkem. Josef Suchomel pro vás zkrátka napsal "skoropohádky" o lidech a zvířátkách v pravěku a bude moc rád, jestli se vám jeho příběhy budou líbit.