Hlas z pasínku je „časopis nejmenší na světě“, sestávající z pouhých čtyř stran malého formátu. Jeho vydavatel a zároveň autor podává v roce svých osmdesátých narozenin v útlé knížce průřez svým časopisem, myšlenkami a životem. Koláž začíná seznámením s valašským pasínkem nad Vsetínem, kusem organického světa, dosud nezasaženým agresivními trendy průmyslové civilizace, a končí jímavou vzpomínkou na autorův návrat z komunistického vězení roku 1957. Z autorových reakcí na události a četbu i z jeho minimalistických básní vyvstává obraz muže podobného starozákonním prorokům, stěžujícího si, jak „zločinný včerejšek servíruje národu požívačný dnešek“, a žádajícího obnovu „biotopu víry“. Nejpozoruhodnější jsou však dva texty, v nichž autor nalézá v moderním světě kladné stránky. Za návštěvy v New Yorku ho upoutá „účelnost a domyšlenost funkcí“, „vzepnutí myslícího ducha ve hmotě“, kontrastující se středoevropským zápecnictvím. Po těžké operaci srdce, jejíž podstatu dokáže pronikavě v několika větách vystihnout, vzdává dík jak Stvořiteli, který důmyslně vybavil naše tělo, tak chirurgům, jejichž ušlechtilé ruce je dokážou opravit, a sestrám, které hrají na této zemi roli andělů. Prorok tak neupadá do staromilství, hlas z pasínku se neuzavírá naději.
